Ikonopisec a jeho dílo

Ikona je vyjádřením evangelní zvěsti, dobré zprávy o spáse člověka. Bůh přišel na svět, aby zachránil člověka pro věčný život ve svém Království. Učinil tak svým vtělením, smrtí na Kříži a Vzkříšením. Prorazil lidem cestu ze smrtelnosti a porušení hříchem do Nebe, kde je věčná radost ve společenství s Bohem.

Boží Syn, Ježíš Kristus, se stal člověkem, žil s lidmi a byl viditelný lidským očím.  Proto je možné Jej zobrazovat. Ikonopisectví je tedy opodstatněnou součástí křesťanské tradice. Sám Bůh si přál dát křesťanům svůj obraz. Velikým svědectvím o tom je Kristovo pohřební plátno, které křesťané vždy přechovávali jako drahocennou památku na Kristovo vtělení, ukřižování a Vzkříšení. Dalším, lidskou rukou nevytvořeným obrazem Pána Ježíše Krista, byl  Mandylion šátek s otiskem Jeho tváře. Ten podle legendy Pán Ježíš Kristus daroval edesskému králi Abgarovi. Tyto rukou nevytvořené obrazy však nebyly známy všem křesťanům již od počátku. Proto církevní obraz navazoval zvláště na Západě nejprve spíše na výtvarný projev antické kultury a přímé hieratické zobrazení Krista přichází až později. Také teologie obrazu se nejprve zabývala především znakem a symbolem křesťanské zvěsti a zdůvodnění ikony opírající se o christologický základ přichází až v době, kdy se začíná široce používat modlitební ikona.

Ikony jsou neopakovatelné duchovním pozadím, které je utvářelo, i svým výtvarným stylem. Ikonopisci se řídili a řídí jinými motivy a přístupy k umění, než jsou dnes běžné. Své síly vkládají do vyjádření skutečnosti, která přesahuje jejich individuální pohled. Ikony jsou vytvořeny pomocí kánonu, který je společným dílem církevních otců a ikonopisců. Proto vyjadřují obecné církevní hledisko, zabývající se smyslem lidského života. Kanonicky vytvořená ikona má za úkol podat prostřednictvím obrazu tutéž pravdu o záchraně člověka pro věčný život v Bohu všem členům církve napříč prostorem a časem. Kánon přitom nespoutává umělce vnitřně, duchovně nebo umělecky, ale slouží jako pomoc při ztvárňování hlubokého duchovního obsahu. To, že ikony dokáží tak intenzivně promlouvat k srdci mnohých lidí i dnes, ovšem není jen dílem kánonu. Ve vrcholném období ikonopisectví byli autory ikon především mniši, kteří žili hlubokým kontemplativním životem. Můžeme se dokonce v souladu s pravoslavnou teologií vyslovit v tom smyslu, že viděli Boží slávu. To, co pronikalo jejich duše, vkládali do svých děl. Stali se tak vzorem pro celé další generace ikonopisců.

Zvláštní je tajemství tvarů, rozšiřující ve středověké byzantské a ruské ikoně proporce lidského těla o duchovní rozměr Božího Království. Nenacházíme zde prosté  reprodukování proporcí a krásy pozemského člověka, jako to známe z renesance, ale přidání tajemného "čtvrtého", duchovního rozměru. Lze to vidět i ve zvláštních gestech a postojích zobrazených svatých. Podobně, jako starobylá křesťanská hudba, jsou také ikony ponořeny v hloubce věků, zjevují nám cosi z pradávna, co naše oči mohou vidět jen zde. Zde, na  ikoně, neexistuje čas, není protiklad mezi současností a hlubokou minulostí, vše se spojuje v nepřetržité přítomnosti. Ikona je svědectvím, že skutečně objevné je to, co čerpá z nejhlubších pramenů Božího stvoření. Zvláště dnešnímu  člověku sděluje, že nejintenzivnější a nejhlubší prožití přítomnosti nespočívá v užívání toho nejmódnějšího či nejmodernějšího, ale v tom okamžiku, kdy se člověku podaří duchovně se připojit k věčnosti a uvědomit si ji.

Ve výtvarném umění 20. a počátku 21. století se již vystřídaly nejrůznější směry a umělci možná stále obtížněji hledají nosné téma, inspiraci. V takové situaci může být velmi užitečné obrátit se hluboko do minulosti a nechat se inspirovat géniem starobylého umění. Jak již bylo řečeno, křesťanské umění ve své ryzí podobě vyjadřuje duchovnost, která řeší ty nejzávažnější životní otázky a podává na ně pozitivní odpověď. Proto je lidé vždy vyhledávali, byli s ním v důvěrném kontaktu. Právě to dnešnímu umění poněkud chybí.

Krátce o dějinách ikonopisectví

Dějiny ikonopisectví sahají až k době apoštolské. První křesťanský obraz, který vytvořila lidská ruka, byla podle církevní tradice ikona Panny Marie s Dítětem Kristem. Napsal ji svatý evangelista Lukáš. Byla to ikona známá později jako typ Odigitrie, tedy Ukazatelka Cesty.  Bohorodice na této ikoně rukou ukazuje na Krista, který o sobě řekl: Já jsem cesta a pravda i život; žádný nepřichází k Otci než skrze Mne (Jan 14,6).  Tato ikona vznikla až po seslání Svatého Ducha na apoštoly. Bez osvícení svatým Duchem totiž není možné psát ikony.

První křesťanské obrazy zná však církevní archeologie z římských katakomb. Jsou to výjevy ze Starého zákona a křesťanské symboly. K vyjádření křesťanského učení byly používány i náměty z antických bájí, např. Dobrý pastýř jako podobenství Krista, nebo Amor a Psyché jako láska a duše apod.

Po roce 313, kdy císař Konstantin zlegalizoval křesťanství ve Východořímské říši, vychází křesťanské umění z katakomb. V prostředí severní Afriky, kde se mísí egyptské, řecké a římské kulturní prostředí, vzniká na základě tradice náhrobních portrétů modlitební ikona. Ve velkých centrech jsou pak stavěny velké chrámy, především baziliky, a církevního umění se ujímají nejlepší umělci. Utváří se byzantský styl křesťanského umění, který si uchovává ladnost tvarů a proporcí antického iluzionismu, ale přijímá i syrský realismus a hutnost barev.

Období hledání optimálních ikonografických výrazových prostředků je v 8. století přerušeno ikonoborectvím, tedy odmítáním a ničením obrazů v Byzantské říši. Tento zvrat vycházel z heretických hnutí, ale i z nejvyšších dvorských kruhů. Pravoslavná církev musela obhájit oprávněnost a opodstatněnost uctívání ikon Krista, Matky Boží a svatých.

Ve Starém zákoně platil zákaz zobrazovat Boha, neboť je nekonečný, všudypřítomný a neviditelný. Když se však Bůh vtělil a byl viditelný lidským očím, je podle křesťanské teologie možno jej zobrazovat v osobě Pána Ježíše Krista. Takto byla ikona obhájena sv. Janem Damašským  proti ikonoboreckým stoupencům starozákonního zákazu obrazu.

Ikonoborci dále tvrdili, že pravý obraz musí být svou podstatou totožný se svým předobrazem. Protože však je Boží podstata nezobrazitelná, je rouháním tvořit její obrazy. Pravoslavní uctívatelé ikon však oponovali, že takováto totožnost není možná a obraz má tu vlastnost, že se právě od svého předobrazu svou podstatou liší. Říkali, že to, co je společné obrazu a jeho předobrazu, je zobrazovaná osoba. Podle pravoslavné teologie ikonopisec nezobrazuje Kristovo Božství, ani lidství, ale Jeho Osobu.

Když pravoslavný křesťan uctívá ikonu, neklaní se hmotě, z níž je zhotovena, ale samotnému Kristu Bohu, Panně Marii, světci či události z dějin spásy lidského rodu, která je na ikoně zobrazena. Uctívání ikon je v Pravoslaví nazýváno řecky proskynésis (rusky počitanije lze přeložit jako uctívání, ctění, vážení si), zatímco uctívání samotného Boha je nazýváno latreia (rusky pokloněnije tedy uctívání, klanění se, velebení, vzývání).

Uctívání ikon dogmaticky vyjádřil roku 787 sedmý všeobecný sněm. Nejvýznamnější místo v obraně ikony patří svatému Janu  Damašskému.

V období ikonoborectví, které trvalo přibližně sto let a bylo ukončeno roku 843, byla zničena drtivá většina východních křesťanských obrazů. Na Východě se dochovaly vlastně jen v monastýru svaté Kateřiny pod horou Sinaj. V období ikonoborectví ale vzkvétalo západní umění, a to i proto, že Řím se tehdy stal útočištěm byzantských umělců.

Po vítězství ikonodulů, tedy uctívatelů ikon, se pod vedením patriarchy Fótia ustálil ikonopisný kánon ve chrámové výzdobě a v této době se ustaluje i ikonografie Ježíše Krista a přesvaté Bohorodice. Ikonografie svátků z Dvanáctera, tedy klíčových událostí z dějin spásy lidského rodu, se utvořila již ve stol. 6. Tyto ustálené kánony jsou používány dodnes. V 11. stol. vzniká nový typ ikony Panny Marie Eleusa čili Laskající (v Rusku Umilenije čili Dojetí ).

V následujících staletích měly na vývoj ikonografie vliv zejména hospodářský úpadek a následný zánik Byzantské říše a také tzv. hesychastické spory. Hesychasmus, mnišská praxe mlčenlivosti, a pravoslavné učení o Božích energiích čili milosti (blahodati) byly kritizovány západním mnichem Barlaámem. Pravoslaví mu odpovědělo ústy svatého Řehoře Palamy, který vysvětlil, že člověk, který jde křesťanskou cestou hesychasmu vedoucí k duchovní dokonalosti, dostává prostřednictvím Svatého Ducha Boží milost (blahodať).  Jsou to nestvořené Boží energie, jimiž Pán Ježíš Kristus zazářil před svými učedníky na hoře Tábor při svém proměnění. Křesťan, který jde duchovní cestou očištění, osvícení a zbožštění, vidí od určitého stupně duchovní dokonalosti tyto energie a je jimi pronikán podobně, jako oheň proniká železo. Božství zůstává Božstvím a lidství lidstvím. Takovýmto způsobem se děje sjednocení člověka s Bohem, jeho zbožštění.

Vítězství palamismu ve sporu o Boží blahodať (milost), čili nestvořené Boží energie, se odráží i v ikonografickém stylu, který se stává mystičtějším a snaží se ikonopisnou technikou znázornit vyzařování těchto Božích energií táborského světla z proměněného lidství Kristova a svatých. Tato záře je naznačována zvláštním předivem světel, jímž osoby svatých jakoby září.

Vlivem pádu Byzance od 16. století nastupuje ve východních, pravoslavných zemích silný vliv Západu, který deformuje teologii i pravoslavný obraz. Jako úpadkový je dnes hodnocen eklektický ikonografický styl ze 17. 19. století, který tehdy zachvátil celý Balkán a Rusko, především však kulturní centra. Od počátku 20. století však sledujeme na těchto územích nový rozvoj ikonopisectví, čerpající z čistoty středověké ikony. Proces nebyl ve své podstatě zastaven ani komunistickým útlakem a dnes sledujeme na Východě skutečnou obrodu ikonopisectví v duchu nejlepších tradic Pravoslaví.

Obrana ikon ctihodného Jana Damašského

Na obvinění ikonoborců, že starozákonní přikázání zakazují zobrazení Boha, ctihodný Jan Damašský odpovídá:

Starozákonní zákaz obrazu je opatření dočasné, odvracející izraelský lid od modloslužby. Když se Neviditelný učiní viditelným v těle, pak zobrazíš podobu Viděného. Boží vtělení je završení dějin Jeho zjevení, každé přikázání má tedy svou platnosti.

 

Ikonoborci: Uctívání ikon je modloslužba.

Ctihodný Jan: Existuje rozdíl mezi pojmy latreia a proskynésis. Latreia jako duchovní služba musí být přinášena pouze Bohu, jinak je člověk předmětem sloužení, k němuž je zaměřena všechna jeho životní orientace, zotročován.

Na druhé straně se ve starozákonních textech používá slovo proskynéo (Gen 23,7; Gen 33,3) a takové vzdávání úcty vůbec není vůči starozákonním spravedlivým míněno jako modloslužba nebo uctívání nepravého boha. Taková úcta náleží také ikonám, protože úcta, vzdávaná obrazu, vystupuje k předobrazu.

 

Ikonoborci: Ikony jsou modly.

Ctihodný Jan: Je rozdíl mezi pojmy obraz-ikona a modla. Jestliže modla sama o sobě je v náboženských obřadech jakoby konečným bodem, prvopříčinou, pak ikona jako taková je pouze průvodcem k Předobrazu, který je na ní zobrazen.

 

Ikonoborci: Uctívání ikon je uctíváním hmoty a ne Boha.

Ctihodný Jan: Ikony jsou stejně jako hmota bohonosné. Bohonosný potenciál hmoty ukázalo Boží vtělení, kdy Bůh přijal hmotné tělo, neboť právě hmota sloužila jako průvodce Božího sebezjevení a jako nositel blahodati (milosti).

 

Ikonoborci: Ikony Božích služebníků nejsou svaté, tak jako obrazy Boha.

Ctihodný Jan: Člověk je také bůh, ale podle milosti (blahodati) a ikony svatých jsou také bohonosné. Aby teologicky vysvětlil zobrazování svatých na ikonách, ctihodný Jan Damašský uvádí jako argument svatootcovské učení o zbožštění člověka. Člověk je povolán stát se bohem podle blahodati skrze  účast na Božském životě. Proto také uctívání těchto bohů není modloslužbou, ale vzdáváním cti Božím přátelům, spoludědicům Kristovým.

Zpět na stránku ikon Jany Baudišové